Kurzy vedeme ve dvou a oba jsme odlišní, od obou si můžeš něco odnést. Víme, že každému našemu účastníkovi sednu více já, nebo naopak Honza. Protože klademe důraz na osobní přístup, můžeš si přečíst naše příběhy a zjistit, jestli Ti budeme rozumět a nebo ne.

Často se mě lidi ptají, kde vznikla tato myšlenka. "Jak Vás to napadlo pořádat takovéto kurzy?"
Samotná myšlenka objevovat, jestli je možné sbalit ženskou no ulici, vznikla v roce 2013. Nicméně skutečný začátek by se dal označit ještě o 10 dříve. Bylo mi 13 a četl jsem si blogy o tom, jak balit holky na ulici, v autobuse, v obchodě atd. Tehdy jsem si četl přepisy rozhovorů, který vedl zkušený balič s krásnou slečnou a připadalo mi, že aby vše fungovalo, musí člověk dokonale a důkladně nastudovat všechny možné varianty odpovědí a mít na ně naučené věty, které pohotově a vtipně "vybalí", aby následně "sbalil". Což se později ukázalo jako nesmysl.
Ve 14-ti se mi podařilo poprvé pozdravit cizí holku (když jsem projížděl okolo ní na kole) V 16-ti jsem se poprvé trapně usmál na cizí holku v MHD. V tomto věku jsem začal i randit s holkami, které jsem znal (kamarádky kamarádů atd) ovšem nikoliv úplně cizí holky. V 18-ti jsem se poprvé zamiloval a měl jsem i první dlouhodobý vztah. V té době jsem si pořád myslel, že je možné se nějak logicky domluvit s opačným pohlavím. Asi nějak takhle: "Hele líbíš se mi, já vím, že se Ti taky líbím, tak pojďme přeskočit všechny ty rande, procházky, dopisování a pojďme spolu začít chodit...co ty na to?"

Půl roku na to přišlo i první zlomené srdce a zklamání. Poté proběhlo ještě pár velmi krátkých románku, které ale nikam nevedly
Pak přišlo velmi zvláštní období, ve kterém jsem doslova rezignoval. Začal jsem ignorovat všechny holky ve svém okolí, protože jsem už automaticky předpokládal stejný scénář. Dá se říct, že náhodou jsem na jedné oslavě potkal kamarádku mého kamaráda. Padli jsme si do oka a protože byla moc krásná a tón jejího hlasu a způsob, jak něžně ukončovala koncovky slov, probudil můj pocit, "že to opět nemá cenu", protože je pro mě moc dobrá. Možná tím, že jsem to měl "na párku" způsobilo, že jsme nakonec spolu byli rok a půl.

Psal se rok 2013, náš vztah nevydržel a já jsem s novým pohledem na svět začal bádat po tom, jestli je vůbec možné se s někým seznámit na ulici a jestli ti co psali ty blogy o tom, jak bravurně sbalili slečnu v supermarketu u rohlíku, si jenom nevymýšleli. Během jednoho týdne jsem oslovil 4 cizí holky s taktikou: "mluv s ní cca minutu a pak si řekni o číslo." Nic z toho sice nebylo, ale přivedlo mě to na myšlenku začít studovat, co funguje a co nikoliv. Zavolal jsem tehdy třem kamarádům, jedním z nich byl i Honza a řekl jsem jim, že chci dokumentovat, jestli je možné se seznámit na ulici.

První pokusy nikam nevedly, ale objevili jsme vedlejší produkt našeho "balení" a tím bylo to, že jsme se díky našemu vystupování z komfortní zóny, začali zbavovat pocitu, že nás ostatní lidi sledují,  že jen čekají, až nás nějaká holka odmítne, aby se nám mohli smát. Že samotné holky začnou křičet, že je otravujeme, nebo že si mezi sebou o nás řeknou a mi budeme mít do konce života utrum. Nic z toho se nestalo a my jsme si za jediný den, který jsme strávili oslovováním na ulici, užili více legrace, než za celý rok.
Začali jsme cestovat po republice a oslovovat v různých městech.

Ten pocit a tu životní změnu jsme chtěli šířit dál. tak jsme začali naše videa pouštět kamarádům, posléze jsme uspořádali přednášky pro vysokoškoláky a vše skončilo u toho, že jsme začali dělat dvoudenní kurzy, kde jsme pomáhali ostatním překonat ten ostych, strach a obavy, které jsme měli my sami na začátku. Chtěli jsme jim předat ten pocit, jaké to je, být svobodnější a víc si užívat života.

Nakonec, světe, div se, to co jsem na začátku označil jako "vedlejší produkt" (pocit svobody, sebevědomí, přirozenosti, upřímnosti)
najednou vedl k tomu, že opačné pohlaví a nás mělo větší zájem. Možná to bylo i tím, že ten zájem nikdy nebyl malý, jen jsme si to nechtěli připustit, že by zrovna o nás někdo zájem měl a tak jsme to přehlíželi.

Tím jsem Vám popsal cestu kterou jsem doposud prošel, pokud je Ti něco z toho co jsem psal povědomé, tak vím jak se cítíš,
protože jsem si přesně tohle prožil a vím jak se z toho bodu posunout dál za tím co chceš.

Začíná to příběhem. Na konci základní školy jsem se zamiloval. Byla krásná, chytrá, skvěle jsme si rozuměli. Byli jsme kamarádi. Byli jsme nejlepší kamarádi. A to byl ten problém. Rok mi trvalo, než jsem jí řekl, co k ní cítím a dva roky než mi došlo, že to o čem sním, že budeme spolu, se nestane.

Věřím, že mnoho z nás má podobný příběh jako já. Snad každý si tím musí projít. Otázka je, čím vším si musíme projít, kam až se dá dojít a co vše je možné ve vztazích?
Vystudoval jsem elektro-průmyslovku a pak fakultu elektrotechnickou na ČVUT. Když už jsem byl na rande, často padlo otázka „Nejsi náhodou z Felu? (Fakulta elektrotechnická)“ Po čase jsem si začal myslet, že tohle je úděl lidí s podobným myšlením. Ve společnosti jsem si rozhodně nepřipadal jako obratný mluvčí, bavič nebo král večírků a téma hovoru se vždy nějakým záhadným způsobem stočilo na mikroprocesory. Myslel jsem si, že to co studuji, a jaký jsem teď, definuje, jaký budu mít život.

Jednou o víkendu jsem doma přemýšlel o svém životě a řekl jsem si, že to nechci takhle nechat. Tak jsem se sebral, odjel do Prahy a dal si cíl: dnes se podívám 10 ženám do očí. Byl jsem neuvěřitelně nervózní jenom se na ně dívat. Myslel jsem si, že když se oni podívají na mě, budou si myslet, že jsem úchyl. Další týden jsem řekl 10 ženám na ulici ahoj a další týden jsem se 5 žen zeptal na cestu tam, kam jsem vůbec nepotřeboval dojít. Tohle byl pro mě první impuls. Za půl roku (v roce 2014) jsme se potkali s mým bývalým spolužákem Mirkem a řekli jsme si, že zkusíme oslovovat ženy na ulici a zkusíme přijít na to, co funguje. Výsledek je tento web.

Oslovil jsem od té doby několik tisíc žen. Dokázal jsem z ulice navázat několik kratších i delších vztahů, být v několika vztazích zároveň, kdy všichni věděli, o co jde a byli s tím ok. Samozřejmě jsem ale zažil i mnoho neúspěchů. Tento životní krok mi přinesl ze začátku hlavně vnitřní svobodu a lehkost ve společnosti. Začal jsem se vyjadřovat tak, jak jsem chtěl bez pocitu, že mě někdo soudí nebo, že mě někdo stále pozoruje. Soudy ostatních mi začaly být jedno. Teď když jdu po ulici, mám větší pocit lehkosti bez strachu, že mě někdo pozoruje, když upadnu nebo si pocintám tričko, a můžu se dát s někým do řeči jen tak. A když ten druhý nechce, neberu si to osobně.

Tyto zkušenosti nás změnily natolik, že jsme se ke konci roku 2014 rozhodli předávat to, co jsme se naučili. Za tu dobu jsem u lidí, kteří prošli našimi semináři, vypozoroval věci, které fungují univerzálně a stojí na nich základ úspěchu nejen se ženami.
Naučil jsem se ženám víc rozumět a nebát se neúspěchu. Vždy mě lákalo spíš navazovat vztahy se ženami, kde si dva rozumí a je mezi nimi hluboká láska, vášeň a zároveň pochopení a respekt. Je to pro mě výzva, protože ve vztazích, na kterých nám záleží, vyplouvají naše nejhlubší strachy (nejsem dost dobrý, nezasloužím si jí, musí to být přeci podle mě, co budu dělat bez ní). Bojíme se jít do hloubky, odkrýt své nejhlubší, nejzranitelnější já druhému. Bojíme se, aby nás ten druhý neopustil, a tak ho držíme a svazujeme. Pak začneme oba stát na místě. Jednou z cest, jak z toho ven je naučit se ve vztahu každý den balit znovu a znovu tu svojí ženu.

Tuhle část na kurzech většinou moc neprobíráme, ale je to důležité, protože to co vás budu učit je začátek této cesty. Pokud nesdílíte mé hodnoty, bude těžké si na kurzu navzájem porozumět a dovést vás tam, kam chcete.